Setkání s Líbou proběhlo v jedné děčínské „středoamerické“ restauraci nad dobrými nápoji. O přípravu se postaral a rozhovor vedl Petr Ďurana, do vzpomínek, emocí a do smíchu Líbu dostaly její dlouholeté spolutrenérky Jana Šalovská a dcera Petra Prokopová, kterou Líba i několik let trénovala.

Zajímavé vyprávění Líby a vzpomínky na její basketbalovou kariéru v různých rolích si můžete přečíst níže. Děkujeme Líbě mnohokrát za její čas a vstřícnost a také za poskytnutí fotografií a dalších materiálů z její soukromé sbírky. Děkujeme basketbalové veřejnosti a rodinným příslušníkům za sdílení informací, vzpomínek a materiálů týkajících se Líby.

1. čtvrtina: Mládí a hráčská kariéra

Na úvod musím říct, že si s Líbou tykáme, protože nás spojuje trenérská profese a můj nejmladší syn, kterého Líba vedla před asi 11 lety v jeho basketbalových začátcích.

Líbo, jak jsi se vůbec dostala k basketbalu?

Bylo mi tenkrát 9 let. U nás v paneláku bydlela i nějaká paní Konečná, její manžel byl známý reprezentant v cyklistice. A když byl pryč, ona furt někam chodila. A mě zajímalo, kam chodí, tak jsem se ji jednou zeptala, jestli mohu jít s ní. A tak jsme šli na bývalé venkovní basketbalové hřiště na Slovance pod Armexem, kde trénovali manželé Věra a Tomáš Bílí různé věkové kategorie Spartaku Boletice od starších žákyň až po ženy, tedy i paní Konečnou. Spartak sice měl svoji tělocvičnu v Boleticích, ale když bylo hezky, jezdili trénovat na venkovní do Děčína.

Já jsem tam seděla, koukala se na ně a hrozně se mi to líbilo. Šla jsem tedy za paní Konečnou jestli bych si to taky nemohla zkusit. Ona mi půjčila míč, já jsem si to zkusila a strašně jsem se do basketbalu ihned zamilovala.

Tak jsem šla za trenéry Bílými jestli bych mohla s nimi chodit trénovat, ale oni mi řekli, že jsem moc mladá, že ostatní holky jsou o 2-3 roky starší než já. A já jim říkám, že bych to ráda zkusila a když by mi to nešlo, tak bych toho nechala. Ale nestalo se, já jsem se ostatním, i když jsem byla o hodně mladší a hubená, vyrovnala, protože jsem byla hodně rychlá.

No a tak jsem s nimi začala chodila na tréninky, ale nemohla jsem dlouho hrát jejich zápasy v kategorii starších žákyň, protože jsem byla o 2 roky mladší a pro můj věk nebyla v té době v klubu herní kategorie mladších žákyň. Musela jsem se tedy nechat postaršit. A to byl velký problém, protože jsem byla hubená a nemohli mi tak naměřit žádný tuk, tak doktoři řekli, že na sport fyzicky nemám. Až mi tatínek sehnal v Liberci nějakého doktora, který mi potřebné razítko dal a mohla jsem hrát za starší holky. Nutnost postaršení se pak opakovala každý rok.

Líba (14 let, třetí vlevo dole) s týmem Spartak Boletice a trenérem Tomášem Bílým (1969)

Jak dlouho jsi hrála za Spartak Boletice?

Za Boletice jsem hrála do svých 15 let. Pak už postaršení nešlo udělat a já jsem chtěla hrát i nějakou vyšší soutěž, protože ve Spartaku jsme hráli jen oblastní přebor a snahy o dorosteneckou ligu nějak nevycházely. Tak jsem přestoupila do Lokomotivy Ústí, kde jsem pod trenérem Květoslavem Soukupem starším hrála nejvyšší soutěž mladších dorostenkyň. Měla jsem perfektní spoluhráčky, které jsem měla moc ráda. My jsme sice nic moc nehrály, ale byla to parta jak hrom.

Mimochodem, v Lokomotivě jsem poznala i svého pozdějšího manžela, který tam také hrál basketbal.

Po dvou letech v Lokomotivě jsem byla starší dorostenka a protože Lokomotiva neměla v této kategorii nejvyšší soutěž, přestoupila jsme do klubu Stadión KDPM Ústí n. L (později Slavia PEF), kde mě trénovali bratři Miloš a Libor Lebedové a kde jsem se zúčastnila v roce 1974 i mistrovství ČSSR.

Mimochodem, do Ústí jsem na tréninky 4 x týdně dojížděla vlakem, přesto jsem měla vždy nejlepší docházku v týmu. Jednou jsem jako ocenění dostala tašku firmy Botas, kterou mi pak všechny holky strašně záviděly :-).

Jaká jsi byla vlastně hráčka, na jakém postu jsi např. hrála?

Já jsem byla všestranná, ale hrála jsem vždy spíše křídlo. Byla jsem rychlá a drzá a po všem jsem vlítla do po hlavě. Ale byla jsem hlavně obránce. Když trenéři potřebovali ubránit nějakou dobrou soupeřku, nasadili mě na ni. Já jsem měla v podstatě od trenéru „zákaz“ útočit, na útočení tam prý byly jiné hráčky :-).

Líba (16 let) s číslem 11 s družstvem mladších dorostenek Lokomotivy Ústí n. L. a trenérem Květoslavem Soukupem st. (prosinec 1971)

Trénoval tě někdy tvůj tatínek, výborný trenér, pan Otomar Černý?

Ano trénoval, ale jen ve Spartaku Boletice na začátku mé hráčské kariéry. Jak jsem říkala, v klubu nebyly mladší žákyně, za které bych mohla hrát zápasy a než jsem získala to postaršení, tak to trvalo nějakou dobu. Tak jsem sehnala několik kamarádek svého věku abychom mohly hrát. Ale neměly jsme žádného trenéra, proto jsem poprosila svého tatínka, jestli by se nás neujal.

A tatínek, jako naprostý laik, který nikdy basketbal nehrál a neznal tedy pravidla apod., se toho ujal a postupně se basketbal naučil o čemž svědčí to, že se basketbalu nakonec věnoval celý život a odchoval spoustu hráček. Jako samouk si vymýšlel a kreslil různá basketbalová cvičení, která jsem pak po něm převzala nejen já, ale např. i Honza Skokan. V začátcích bral inspiraci od Tomáše Bílého, později spolupracoval i s panem Milošem Lebedou.

Tatínek byl na své svěřenkyně hodně přísný, moc nás „tepal“, nikomu, včetně mě, nic neodpustil. Byl to pedant, jakákoliv akce se musela vždy zahrát do puntíku přesně, jak ji namaloval. Jakmile někdo např. odběhl jen tři kroky mimo, tak už to bylo špatně. Ale byl úspěšný, o čemž svědčí i účast několika jeho týmů na republikových mistrovstvích. Trénoval až do svých skoro 70 let i když v pozdějším věku spíše jen pomáhal jako asistent např. mně u dorostenek.

setkání svěřenkyň Otomara Černého k jeho 90. narozeninám (listopad 2016)

2. čtvrtina: Trenérem

Jak jsi se dostala k trénování basketbalu?

Od střední školy, ještě jako aktivní dorostenecká hráčka v Ústí n. L., jsem, když jsem měla volno, pomáhala tatínkovi, jezdila s ním na různé zápasy apod. a tím jsem se učila i tu druhou stránku basketbalu. Byla jsem s ním např. i na mistrovství ČSR minižákyň v Hradci Králové, s kterým se pojí jedna zajímavost.

Náš tým Spartak Boletice se dostal do finále proti Spartě Praha, kterou vedli známí basketbaloví trenéři manželé Ezrovi. Sparta byla favorit, měla obrovský holky, kteří si stouply před koš, daly ruce nahoru a bylo velmi těžké přes ně dát koš. Tenkrát totiž ještě nebyla povinná osobní obrana. Naše holky byly malinkatý, takže můj tatínek naordinoval taktiku rychle běhat, protože ti dlouhé sparťanky kondičně nestíhaly.

A tím jsme držely vyrovnané skóre až do konce utkání kdy najížděla hráčka soupeře na náš koš. Jeden rozhodčí ale pískl její kroky, druhý naopak náš faul. První rozhodčí však podal naší hráčce míč do autu, ta rychle rozehrála a po rychlém útoku jsme daly koš a vyhrály. Sparta sice protestovala, že faul je významnější přestupek než kroky a že míč měli mít oni, ale rozhodčí řekli, že míč byl podán a že se tedy nic měnit nebude.

Sparta pak ještě protestovala u vedení turnaje, ale neuspěla, mistrem republiky byl vyhlášen náš tým. S tím se však Sparta nespokojila a další protest podala v Praze u nějakého basketbalového orgánu. Ten jim vyhověl a aniž by nás někdo informoval, objevilo se později v dokumentech z mistrovství, že na prvním místě se umístila Sparta Praha a Spartak Děčín. Asi jim vadilo i to, že by nejlepší v republice byla nějaká „vesnice“ Boletice :-).

Líba (16 let) úplně vlevo jako pomocnice tatínkovi trenéru Černému u týmu minižákyň Spartak Boletice na MČR v Hradci Králové (1971)

Po skončení ve starším dorostu v ústeckém klubu jsi dělala co?

No to mi bylo 20 let, vdala jsem se, narodila se nám dcera Petra a o pár let později syn František. Po narození dcery jsem sice 2 roky hrála házenou za Plavbu Děčín, ale to byl opravdu poslední pokus o obnovení mé sportovní kariéry jako hráčky, protože v děčínském klubu Lokomotiva tým žen nebyl a do Ústí n. L. jsem dojíždět nechtěla.

Ale v roce 1982 se v Lokomotivě Děčín obnovila ženská mládežnická složka. A ve stejném období začala moje dcera Petra chodit do školy a chtěli jsem aby dělala nějaký sport, logicky padla volba na basketbal. A jak to tak většinou bývá, začala jsem svoji dceru trénovat já spolu se svým tatínkem. Ze začátku sice trochu neorganizovaně, později však již jako oficiální přípravka klubu.

Líba (vlevo nahoře) s trenérkou Danou Loubkovou a tatínkem Otomarem Černým, dcera Petra (8 let) s číslem 11 (1984)

Postupně do klubu přicházely nové a nové dívky, takže docházelo k vzestupu dívčích týmů, které se postupně vypracovaly až do dorosteneckých lig. V té době jsem od svého tatínka přebrala tým mladších dorostenek, takže se naše role obrátily a tatínek mi začal asistovat.

Líba již jako hlavní trenérka mladších dorostenek s tatínkem jako asistentem, kvalifikace o postup do dorostenecké ligy, vedle Líby její dcera Petra (1990)

O pár let později mi v týmu starších dorostenek začala pomáhat místo mého tatínka, kterému již bylo 70 let, i moje dcera Petra. Bohužel v roce 2000 se z různých důvodů klub rozhodl věnovat jenom chlapcům, takže tím skončilo i moje trenérské působení v dívčích týmech.

Moje poslední povinnost vůči mým hráčkám tak bylo je „prodat“ do jiných klubů, kde by mohly s basketbalem úspěšně pokračovat. To ale nebyl problém, protože holky byly výborné hráčky a jinde snadno našly uplatnění. Například Miloslava Svobodová šla do Brna a pak se zúčastnila olympiády, Lucie Čonková našla uplatnění v USK a později byla reprezentantkou Slovinska a další a další. Takže mám velkou radost, že se mi podařilo většinu svých svěřenkyň dobře nejen basketbalově vychovat.

Někde jsem četl, že důvodem rozpadu ženské složky v klubu byly zejména finanční problémy a nedostatek tréninkových prostor?

Tak hlavně asi ty finanční problémy, protože náklady na ligové soutěže byly vysoké. Já sama jsem musela shánět pro svoje holky sponzory, abychom mohly např. vyjíždět na venkovní zápasy a musela jsem zajišťovat vše s tím související jako sponzorské smlouvy apod.

Líba a poslední generace dorostenkyň, vpravo jako asistentka dcera Petra (1995)

Jaký jsi ty vlastně trenér?

Po mém tatínkovi jsem důsledná, akurátní, vychytávám maličkosti u jednotlivých basketbalových činností, klidně 10 x svým svěřencům řeknu jak to mají dělat a klidně to 100 x provedeme dokud to není ok. Nejsem zastánce trestů, to jsem spíš vždy nechala na jiném trenérovi. A ani na své svěřence nekřičím, spíš použiju píšťalku, protože stejně se svým slabším hlasem bych moc křičet nemohla.

Vždy jsem se také snažila o kolektivní vedení tréninku, abychom si všichni trenéři vyhověli a v podstatě nebylo pak poznat kdo je hlavní trenér a kdo asistent. Na zápasech jsem málo impulzivní, snažím se o klidné koučování a spíš povzbuzení hráčů. 

Snad jen dvakrát se mi stalo, že jsme neudržela nervy „na uzdě“. První případ byl když jsme hrály v Litoměřicích s malými holkami. O timeoutu se mi holky s brekem svěřily, že když vyhazují z autu před domácí lavičkou, tak jim trenéři nadávají, že jsou tlustý, že nic neumějí, prostě je zesměšňovali. Mě se nezdálo, že by to trenéři dělali, ale při dalším vhazování jsem si stoupla víc do hřiště abych lépe viděla a slyšela co se na druhé lavičce děje.

A opravdu, holky měly pravdu. Tak jsem ještě během hry vlítla celá rudá na ty trenéry se slovy „To si snad děláte pr…?“ a praštila jsem trenérskou deskou o zem. Myslela jsem, že mě v tu chvíli klepne „pepka“. Vynadala jsem jim, že hráčky jsou ještě malý děti a že jim takhle sprostě nadávat nebudou, nebudou je jakkoliv shazovat a budou se k nim chovat slušně.

Pak už se to neopakovalo, ale náš klub podal na ně stížnost, kterou příslušný orgán prošetřil a o několik dní později se mi ti trenéři omluvili. Já jsem vždy za svoje děti bojovala, mě mohl kdokoliv ublížit, ale jim ne.

A svoji první a jedinou technickou chybu jsem dostala na zápase v Děčíně, který shodou okolností pískal tvůj starší syn. Za vyrovnaného stavu prostě u naší lavičky pískl nějaký nesmysl, kroky nebo faul, už si nepamatuji, a já jsem se neudržela a řekla mu stejnou větu jako v Litoměřicích. A hned jsem ji dostala (technickou).

Vím, že jsem měla udržet nervy na uzdě, ale tady jsem nějak cítila poškození mého týmu. Taky vím, že my trenéři musíme být i k rozhodčím, zejména k těm začínajícím, což byl i tento případ, trochu shovívaví, protože všichni děláme chyby.

Kdo jsou tvé trenérské vzory?

Můj tatínek a hlavně Honza Skokan, od kterého jsem se naučila koučovat a připravovat si tréninky. Na každý trénink měl na papíře napsáno co se bude dělat a byl připraven i na to, že na tréninku byl jiný počet hráčů než se čekalo. A to jsem převzala od něj, do dneška si stále každý trénink připravuji, protože vím, že hráči poznají když trenér není připravený.

A i stylem koučování Honza dokázal vyhrát některé zápasy, což jsem úplně zírala. Někteří trenéři hráčům vynadají když něco udělají špatně, ale Honza ne, svolal si je, nechal je vydechnout, řekl kluci nic se neděje, nakreslil jak se bude a co kdo bude hrát a oni dokázali zápas vyhrát. I já jsem se o tento přístup snažila, ale v té euforii nevíš co jim v tu chvíli máš říct, protože chceš to vyhrát, ale trvá nějakou dobu, než ti to dojde v tvé hlavně. Ale tohle Honza uměl výborně, byl hodně zkušený.

3. čtvrtina: Asistentka trenéra Honzy Skokana

Po rozpadnutí ženské složky v klubu na přelomu tisíciletí jsi tedy začala trénovat kluky?

Ano, začala jsem pomáhat trénovat kluky u Ládi Bárty a později hlavně u Honzy Skokana. Taky jsem jim hodně pomáhala organizačně, zejména když se jelo na venkovní zápasy kdy bylo třeba organizovat dopravu (tenkrát se jezdilo výhradně vlakem), zjišťovat kdy vyjet a kde přestoupit, a na zápasech psát zápis o utkání a hlavně technický zápis apod.

Já jsem jim pomáhala i dříve, když jsem měla u svých týmů holek čas, protože jsem se od nich hodně naučila. Hodně jsem chodila i na tréninky Áčka, které Honza Skokan vedl, abych pobrala novější basketbalové věci jako např. zónový pressink apod., protože to jsem od svého tatínka neznala.

elévové (mladší žáci) Lokomotivy Děčín s Ladislavem Bártou na Východním nádraží (cca 2000)

Honza Skokan v jednom rozhovoru řekl, že jsi byla jeho nepostradatelnou pravou rukou?

Honza na papírování apod. vůbec nebyl, tak jsem mu s tím pomáhala a on byl velmi rád. Taky jsem za Honzu řešila komunikaci s rodiči, protože někteří mu při zápasech „kecali“ do koučování a on vždycky říkal „Sedí za námi zas ten blbec?“.

Při zápasech jsem se kromě papírování snažila Honzu držet na uzdě, aby nedostal technickou, protože on byl vůči rozhodčím hodně impulzivní. Taky jsem měla na starost střídání hráčů, protože Honza rád trénoval, méně raději koučoval při zápasech a ještě méně rád střídal, takže tuto činnost nechával na svých asistentech.

extraligoví dorostenci U18 s Honzou Skokanem (začátek sezóny 2008/09)

Honza je také velký znalec naší historie a památek.

Honza neopomenul jedinou příležitost aby hráčům ukázal něco zajímavého např. z krajiny, kterou jsme vlakem na zápasy projížděli. A když jsme přijeli do cílového místa, tak jsme nejprve museli jít do města kde jsme absolvovali prohlídku místních památek a až teprve poté se šlo na zápas. Honza v sobě nezapřel učitele ze základní školy. A myslím, že pro hráče to bylo také užitečné. A mnoho rodičů mi říkalo, že je rádo, že syn hraje basketbal, ale že je taky rádo, že syn při basketbalu získá spoustu užitečných informací z dějepisu a zeměpisu.

Jak dlouho si Honzovi pomáhala?

V podstatě to bylo 7 let u týmů mladších a starších dorostenců (dnes kategorie kadetů U17 a juniorů U19), které hrály celostátní ligové soutěže, takže hodně cestování. V sezóně 2008/09 jsme poprvé v historii děčínského klubu vybojovali extraligu, kterou se nám však nepodařilo udržet.

A jak na toto období vzpomínáš?

Tak byli to již kluci v pubertě, kteří moc respektu k ženě jako trenérce neměli, ale Honza je vždy dokázal zkrotit. Tým strávil spolu spoustu času na cestách vlakem na zápasy a tak jsme spolu zažili i spoustu hezkých zážitků a příhod. Těžko něco speciálně vypíchnout, snad jen zkratkovitě: první jízda pražským metrem, cesta tramvají z Ostravy do Opavy, oprava písemek Honzou ve vlaku, kluci určitě budou dobře vědět o co šlo.

Jsem ale ráda, že i naši bývalí hráči na toto období rádi vzpomínají. Jsem vždy moc ráda když nějakého bývalého svěřence vidím v hale na tréninku mužů jak se v dospělosti vrátil k basketbalu a ještě větší radost mám když se ke mně tito hráči hlásí a děkují mi za vše, co jsem pro ně udělala.

4. čtvrtina: Opět trenérka dívek

Sezóna 2008/09 byla tvoje poslední u dorostenců s trenérem Skokanem?

Naši svěřenci přešli do kategorie mužů a Honza Skokan již nechtěl dál trénovat, tak dorostenecké týmy převzali trenéři Tonda Pištěcký a Míra Soukup. Já jsem se vrátila k trénování těch nejmenších dětí. Se svojí dcerou Petrou, kamarádkou Janou Šalovskou a bývalou spoluhráčkou Andulkou Bělohlavovou jsme vedly smíšený tým dívek a chlapců, tzv. U11 mix.

Líba se svým týmem minižáků U11 mix (druhá zleva dole je dívka :-)) a asistentkou dcerou Petrou (11/2010)

Od sezóny 2014/15 došlo v našem mix týmu k oddělení chlapecké složky, která pokračovala pod jinými trenéry a já jsem se svými pomocnicemi vedla tým dívek ročníků 2003 a 2004 a to od minižaček v oblastním přeboru přes ligové žákyně a kadetky až po juniorky v nadregionálních soutěžích.

Postupně se k nám přidal i trenér Karel Záleský, který pak převzal vedení dívčích týmů a já jsem přešla spíše do role asistentky.

s dívkami U11 a Janou Šalovskou na turnaji na ústecké Slunetě (květen 2014)

Pak jsi se ale najednou objevila u týmu starších žákyň U15?

Ano, tým ze dne na den opustila jeho trenérka, tak jsem byla klubem a rodiči požádána zda bych holky nepřevzala. Já jsem to ráda udělala, protože holek bylo dost a hlavně chtěly trénovat a hrát. Ale měla jsem podmínku, že na tým nebudu sama, ale že mi někdo bude pomáhat, což se i stalo, k týmu přišla Šárka Sadovská a později její dcera Simona Bachmannová.

Obě se postupně do vedení týmu zapracovaly, takže jsem jim tým po 2 letech mohla s klidným svědomím předat. Já jsem již chtěla s trénováním skončit, protože jsem byla unavená, měla nějaké zdravotní problémy a nechtěla jsem již nést zodpovědnost za všechno kolem týmu.

s dívkami U15 ročníku 2003 (sezóna 2017/18)

1. Prodloužení: Varnsdorf

Myslím, že celou tvoji trenérskou kariéru u děčínské mládeže provází jedna akce a tou je srpnové soustředění mládeže ve Varnsdorfu. Pokud se nepletu, tak do Varnsdorfu se jezdí již 25 let?

Ano, na první soustředění do Varnsdorfu jsem v roce 1998 jela s dorostenkami a svým tatínkem. Chtěli jsme jet na soustředění někam blízko Děčína a tatínek se kamarádil s jedním rozhodčím z Varnsdorfu, který tam měl hotel a restauraci a on nám nabídl ať jedeme k němu. Takže tam jsme začínali a až později jsme chodili na jídlo do školní jídelny a k ubytování využívali areál TJ Slovan. Později začali do Varnsdorfu s námi jezdit i kluci a organizace soustředění se postupně ujal trenér Láďa Rous.

Jak na Varnsdorf vzpomínáš?

Tam to bylo vždycky úžasný. Máme tam výborné zázemí (tréninková hala, atletický ovál, bazén) a i výborné vztahy s místním personálem. Všichni baskeťáci i trenéři jsou celý den pohromadě, děti jsou celý den v zápřahu, takže nemají čas na blbosti. Ráno jsme vždy začínali atletickou rozcvičkou a kdo se na ni zpozdil, běhal kolečko navíc. Po obědě se přísně dodržoval polední klid. Večer se děti nejvíce těšily na basketbalový zápas proti sobě. Po večerce jsme si vždy my trenéři sedli a hráli např. člověče nezlob se a byla velká sranda. Dnes je bohužel jiná doba a celodenní program je již volnější, proto již tam moc nejezdím.

relax na soustředění mládeže ve Varnsdorfu (srpen 2013)

Asi nejvíc soustředění ve Varnsdorfu charakterizuje snídaňový recept pana Rouse čímž je rohlík s máslem a borůvkovou marmeládou? A to samý dětem ke druhé večeři :-). Prý jste vy trenéři každý den namazali až 300 rohlíků?

Jo, jo, ráno jsme šli na snídani a já jsem se kluků zeptala, co bude k snídani a oni jako vždycky, že budeme mít marmeládu. A já, jakou marmeládu? A oni, přece borůvkovou! A já, proč borůvkovou? A oni, protože ji má rád pan Rous! :-)

2. Prodloužení: Současnost

V posledních dvou sezónách jsi se opět vrátila k nejmenším minižákyním?

V zimním období, kdy jsem venku nemohla dělat na zahrádce, sportovat apod., jsem se tak trochu nudila a když mě Jirka Fiala požádal, zda bych mu nepomohla s jeho týmem mladších minižákyň, tak jsem neváhala. Letos spolupracuji ve stejné kategorii s Jirkou Hykšem, jehož manželku jsem také trénovala.

s dívkami U12 a trenérem Jiřím Hykšem v současnosti (10.2.2024)

A co jinak děláš v současné době?

V nebasketbalovém životě jsem v důchodu a většinu času věnuji zahrádce, četbě, sportovním aktivitám (v létě kolo, v zimě běžky) a hlavně svému vnoučkovi Vítkovi (8 let), který také hraje basketbal a hodně ho to baví.

Taky mě hodně baví chodit se dívat na zápasy naší mládeže, třeba na extraligové sedmnáctky a devatenáctky se ráda chodím koukat, protože hrají krásný basketbal, na ligové čtrnáctky, na třináctky apod.

A poslední otázka, jaké máš cíle do dalších let trenérské práce, kterých doufejme bude ještě mnoho?

Další trenérské cíle již nemám, protože tahle sezóna je v trenérské pozici definitivně moje poslední. Svým následovníkům jsem vše z trenéřiny již předala a vidím, že si vedou moc dobře, takže můj trenérský čas již vypršel.

Tak to je moc škoda, ale chápu. Před rozhovorem jsem požádal několik lidí o názor a vzpomínky na tebe a jeden z nich mi řekl:

„Trenérsky Líbu registruju jako výbornou stálici a cenného člověka, který basketu rozumí a dokázal k němu dovést nebo udržet velký počet lidí, kteří ho i díky ní fakt milují a věnují se mu i právě v dospělém životě jako koníčku. A to je moc cenné.“

Myslím, že k tomu již není moc co dodat. Děkuji ti mnohokrát za velmi zajímavý rozhovor a přeji hlavně mnoho zdraví do dalších let!

Fotogalerie

Líba (17 let) s číslem 11 za tým mladších dorostenek Lokomotivy Ústí n. L. v zápase proti Stadión KDPM Ústí n. L. (jaro 1972)

rozhovor s Líbou (2001 ?)

Líba s trenérem Skokanem a mladšími dorostenci (2003)

starší dorostenci U18 s Honzou Skokanem (sezóna 2005/06)

extraligoví dorostenci U18 s Honzou Skokanem (zakončení sezóny – červen 2009)

s týmem U11 mix a Janou Šalovskou na turnaji v Mostě (leden 2013)

s týmem U11 mix a Andulkou Bělohlavovou a Petrou Prokopovou na turnaji v Mostě (září 2013)

s dívkami U13 a Janou Šalovskou v České Lípě (říjen 2015)

s dívkami U14 a Karlem Záleským na pražské Královce (květen 2017)

s dívkami U15 a Karlem Záleským (společné focení mládeže listopad 2018)

s dívkami U17 a Karlem Záleským (společné focení mládeže listopad 2018)

soustředění mládeže ve Varnsdorfu (srpen 2016)

s dívkami U12 a Jirkou Fialou (společné focení mládeže prosinec 2022)