Setkání s panem Rousem proběhlo v jedné děčínské restauraci nad výborným pivem. O přípravu se postaral a rozhovor vedl Petr Ďurana, do vzpomínek, emocí a do smíchu pana Rouse dostaly jeho dlouholeté asistentky Jana Šalovská a Líba Ulbrichová.

Zajímavé vyprávění pana Rouse a vzpomínky na jeho basketbalovou kariéru v různých rolích si můžete přečíst níže.

Děkujeme panu Rousovi za jeho čas a vstřícnost a také za poskytnutí fotografií a dalších materiálů z jeho soukromé sbírky. Děkujeme basketbalové veřejnosti a rodinným příslušníkům za sdílení informací, vzpomínek a materiálů týkajících se pana Rouse.

Pocházíte z Rokycan (*1956), což je město kol. Má Váš kladný vztah ke kolu s tímto nějakou souvislost?

Ano, v té době se v Rokycanech vyráběla značka Favorit, jezdila se tam různá cyklistická kritéria a dokonce i Závod míru. A to se mi líbilo a proto mi táta také pořídil Favorita, na kterém jsem pak bláznil po místních kopcích a od té doby jsem všude jezdil na kole.

Jaké bylo Vaše mládí a jak jste se vůbec dostal k basketbalu?

V mládí jsem dělal všechny sporty, kromě ježdění na kole jsem hrál fotbal, házenou, zkoušel jsem i tenis apod. V 9. třídě přišli do školy nějací vojáci (asi baskeťáci), že dělají nábor do basketbalového kroužku. Tak jsem se přihlásil a tak mě to zaujalo, že i když po půl roce byl kroužek u vojáků zrušen, tak jsem u basketbalu zůstal protože v Rokycanech byl basketbalový oddíl, do kterého jsem začal chodit a trénovat s o 3-4 roky staršími dorostenci. Ale mě to neodradilo a vždycky jsem čekal na příležitost si s nimi zahrát.

Po základce jsem šel do Plzně do učení na instalatéra, a protože mě basketbal bavil a trochu jsem ho již uměl, šel jsem do místní Škodovky zkusit jestli by mě vzali. A po prvním tréninku mi hned dali přihlášku a o víkendu jsem již za ně hrál, a to až do skončení školy v 18 letech.

Jakou soutěž jste hráli a kdo Vás trénoval?

Hráli jsme nejvyšší soutěž, tedy extraligu dorostu, proti mně hráli např. Ptáček z VŠ apod. Poslední 2 roky v Plzni mě trénoval Miloš Sládek, kterému pod rukama prošla řada vynikajících hráčů a reprezentantů. Začínali u něj například Karel Baroch, Robert Mifka, Milan Korec, Václav Míčka, Jaroslav Skála a hlavně Jiří Zídek.

Protože jsem v každém zápase dával hodně bodů, navrhl mě pan Sládek zařadit do juniorské reprezentace, kterou také trénoval. Bohužel jsem neměl „vyhovující“ ročník, takže jsem se nehodil do koncepce a do repre tedy nedostal.

Co následovalo po skončení učiliště?

I když jsem se do reprezentace nedostal, tak se o mě dozvěděl trenér Sparty Jirka Baumruk starší a v době když jsem dělal závěrečné zkoušky, přišel telefonát ze Sparty Praha, že by měli zájem abych se jim přijel představit. Tak jsem přijel do Prahy a už jsem tam zůstal.

Resp. půlrok po učilišti jsem ještě v Plzni chodil normálně do práce, hrál za plzeňské muže a připravoval se na přijímací zkoušky na stavební průmyslovku. Já jsem chtěl na průmku již po základce a i když jsem přijímačky udělal, tak z „politických důvodů“ kvůli tatínkovi mě nakonec nevzali. A když jsem šel do Sparty Praha, tak jsem měl podmínku, že si chci udělat střední školu.

Od března 1975 mě již zaměstnala Sparta Praha a začal jsem tam i trénovat. Od druhého roku na Spartě jsem již chodil normálně na denní studium, akorát jsem byl o 3 roky starší než ostatní.

S jakými spoluhráči jste se na Spartě potkal?

Trénoval nás Jiří Baumruk starší a byli tam Milan Voračka, Zdeněk Douša, Jan Mrázek, Jaroslav Skála, Josef Klíma, Jaroslav Fišer, Zdeněk Terzijský, Jiří Baumruk mladší, Ludvík Šereda, Lukáš Rob, Martin Celba, což byla docela dobrá skladba hráčů včetně několika reprezentantů. Proto jsme i v mé první plnohodnotné sezóně (1975/76) získali bronzové medaile. Pak se nám již tak nedařilo, protože někteří hráči odešli jinam, přesto jsme bez problému zachovali příslušnost k nejvyšší české soutěži.

K přezdívce „Stenly“ jste přišel ve Spartě?

Ano. Když jsem přišel do Sparty, tak tam byli čtyři Ladislavové. Tehdy byl předseda fotbalové federace Angličan Sir Stanley Rous, o kterém byl nějaký článek v českých novinách. A někdo přišel s tím, že je to můj děda nebo strýc a od té doby mi nikdo v basketbalovém okolí jinak neřekl.

Přezdívka se tak vžila, že když mi poštou posílali pozvánky do reprezentace apod., tak odesílatelé nevěděli jak se vlastně jmenuji a psali Stanislav a pošťačka s tím pak měla trochu problém. I mému synovi Lukášovi říkali „malý Stenly“. Dokonce jsem několikrát uvažoval, když se měnila občanka, jestli si to jméno do ní nemám zapsat.

Po skončení střední školy ve 23 letech jste šel na vojnu?

Ano. Když jsem hrál někdy v březnu 1979 se Spartou v Pardubicích, tak jsem se jich zeptal jestli by mě nechtěli na vojnu, protože jsem od jiných hráčů věděl, že druhý klub, kam chodili baskeťáci na vojnu, Dukla Olomouc, neměl dobrou pověst. Tak jsem šel do Pardubic, do Rudé hvězdy.

V Pardubicích jsem se potkal s Honzou Skokanem, který zde končil s aktivní kariérou hráče a byl asistentem trenéra Buluška a později sám tým, tedy i mě, trénoval. Potkal jsem se tam i s Pepou Kurkou, mým dlouholetým spoluhráčem a kamarádem, který v Pardubicích byl již třetím rokem.

Dostával jste v Pardubicích herní příležitosti a jaký jste byl vlastně hráč?

Základním cílem Pardubic bylo vytvářet reprezentanty a měli i výbornou mládež, proto tam byla slušná konkurence. Já jsem byl 7-8 hráč v týmu resp. 1-2 střídající pivot na pozici 4 (v týmu byli ještě vyšší hráči než já) a bojoval jsem o základní pětku. Všechno jsem si musel sám vybojovat, nic jsem nedostal zadarmo. I proto, že jsem byl již starší.

Od svých basketbalových začátků jsem byl výborný střelec ze střední vzdálenosti, kdy jsem na tréninku ve střeleckých soutěžích všechny porážel. A trenéři mi již od Sparty vtloukali do hlavy, že pokud výborně střílím na tréninku, budu výborně střílet i v zápasech, proto mě naučili nepřecházet dobré střelecké pozice.

Proto jakmile byla v zápase možnost, nevymýšlel jsem nic složitého a vystřelil jsem. V týmu jsme měli i nacvičené útočné akce, které končili mojí střelou. Prostě jsem byl tzv. „ŠUTER“. A protože se na vojně nedalo v podstatě nic jiného dělat než trénovat a hrát basket, přidával jsem si po oficiálním tréninku další porci střelby a tím se neustále zlepšoval.

V útoku i obraně jsem hrál hodně silově, „tam kde jsem byl já, neměl útočník co dělat :-)".

Po dvouleté vojenské službě v Pardubicích Vás internetové zdroje uvádějí opět jako hráče Sparty, jak to?

Po vojně mi Sparta nechtěla povolit přestup do Pardubic. Sparta nechtěla za mne od Pardubic peníze, Sparta mě chtěla jako hráče. Před sezónou jsme byli domluveni, že po prvním zápase dostanu podepsané přestupní lístky, ale Sparta pořád vymýšlela nějaké kličky. Až po 3 měsících kdy jsem vůbec nehrál, ale bydlel a trénoval v Pardubicích a jedenkrát týdně dojížděl na trénink na Spartu, jsme se konečně dohodli a já jsem za Spartu dohrál zbytek sezóny (1981/82).

Po roce jste se tedy vrátil do Pardubic, kromě basketbalu jste dělal co?

Stejně jako všichni ostatní baskeťáci po vojně jsem byl zaměstnanec Ministerstva vnitra, dělal jsem sportovního instruktora, tzv. „forťáka“.

Druhým rokem Pardubice, vedené již trenérem Honzou Skokanem, získaly titul. Cituji z internetových zdrojů:

„Jeden z největších úspěchů v historii celého basketbalu v Pardubicích: v sezóně 1983/1984 přichází opravdový vrchol, když se tým Rudé hvězdy Pardubice ocitá na vrcholu a získává titul mistra ČSSR. Na vojenskou službu do Pardubic přichází slovenští hráči Ludovít Kristník z Prievidze a Stanislav Kropilák z Interu Bratislava. Spolu s Pardubáky Burgrem, Faltýnkem, Kantůrkem, Kulichem, Kurkou, Rousem, Vaněčkem, Voltnerem, Zuzánkem a juniory Kolářem, Macelou a Zikundou vytvořili vynikající a nezapomenutelnou partu. Trenérský tým stále tvořil Luboš Bulušek a Jan Skokan.“

Ano, nejvíc tým pozvedl Stano Kropilák. Navíc díky 2. místu z předchozí sezóny jsme hráli evropský Pohár vítězů poháru, ve kterém jsme narazili na kvalitní a známé evropské týmy jako portugalský Queluz Pioneer, finský Turun Turku, Scavolini Pesaro z Itálie, španělský Madrid a řecký Panathinaikos Atény.

(Tým Pardubic v Aténách.)

Další sezónu byly Pardubice opět úspěšné a získaly bronzové medaile. Díky titulu z předchozí sezóny jste hráli Pohár mistrů evropských zemí.

Z našeho týmu odešli někteří klíčový hráči, zejména Stano Kropilák, a bylo to znát.

Evropský pohár jsme si moc nezahráli, protože nás již ve 2. kole vyřadil turecký Efes Pilsen Ankara, na jehož palubovce to tedy bylo hodně divoký :-).

Tato sezóna byla v Pardubicích Vaše poslední?

V Pardubicích zaváděli Středisko vrcholového sportu a stanovili limit pro zařazení do něj 24 let. A mě již bylo 29 let, proto jsem pro ně nebyl perspektivní a na konci sezóny 1984/85 mi řekli, že již se mnou nepočítají, protože na můj, Pepy Kurky a další posty měl klub vytipované jiné mladší hráče.

Jak jste se vlastně ocitl v děčínském klubu?

Já jsem k tomu přišel „jako slepý k houslím“. Přestup do Děčína měli již domluven Pepík Kurka a Honza Faltýnek. A když za nimi do Pardubic přijeli děčínští Czastka a Chrastný, aby to podepsali, tak jsem tyto dva děčínské pány potkal na chodbě a mezi řečí jsem jim řekl „A mne byste nechtěli?“. A oni se zarazili a řekli „A ty bys šel?“. Já na to, že v Pardubicích končím a že bych si chtěl ještě někde zahrát. Tak jsme si hned sedli a přestup domluvili :-). Nakonec Faltýnek z nějakých rodinných důvodů do Děčína nešel, takže jsme přestoupili jen já a Pepa Kurka.

Já jsem sice měl několik nabídek i z jiných klubů, u nich se mi ale moc nelíbila skladba týmů. Naopak Děčín měl dobrý kádr a zdál se mi perspektivní, protože se ve druhé nejvyšší soutěži pohyboval hodně nahoře a byl tedy u něj předpoklad a snaha o postup do nejvyšší soutěže.

Na jedné ze známých fotek s Pepou Kurkou máte na hlavě docela bujnou kštici, prý jste byl první neafroamerický baskeťák s trvalou?

To bylo již v Pardubicích a bylo to z praktických a hygienických důvodů. Protože jak se člověk hodně potí, tak jsem měl mastný vlasy. A nějaká kadeřnice mojí ženě doporučila trvalou, která prý vysušuje vlasy.

S Pepou Kurkou jste se stali lídry týmu a i Vaší zásluhou Děčín postoupil do nejvyšší soutěže.

Z té sezóny (1985/86) si toho moc nepamatuji, jen snad druhý zápas o postup se Stavební fakultou Praha. V odvetě v Praze jsme nesměli prohrát o více jak 6 bodů, a to se povedlo.

(BK Lokomotiva Děčín v sezóně 1985/86. Zleva Král, Šťastný, Raška, O. Svoboda, Wolf, Břečka, Hartig, B. Kubík, Michálek, Bendák, Kurka, Rous.)

V druhém roce Vašeho působení v Děčíně (1986/87) děčínský tým spadl do nižší soutěže, aby se pak v další sezóně (1987/88) opět do nejvyšší soutěže vrátil.

V těchto dvou sezónách jsem toho ale moc neodehrál, protože se mi stal vážný úraz se zády. V zimě jsem ráno cestou do práce šlápl do díry po kanálu a páteří jsem upadl na hranu. Došel jsem sice do práce, mohl jsem sedět, ale nemohl jsem chodit. Půl roku jsem se s tím trápil.

Nakonec jsem šel na operaci do Hradce Králové, bohužel jsem dostal nějaký zánět a ochrnul jsem na nohy. Nevypadalo to se mnou tedy dobře, doktoři mi dokonce prognózovali, že už nikdy nebudu chodit. Nakonec jsem se nějak zmátořil, nicméně jsem se musel znovu naučit chodit, takže jsme na tom byl úplně stejně jako můj syn Lukáš :-).

Ale vždy jsem byl na sebe tvrdej, takže když mi rehabilitační řekl, že je třeba cvičit atd., že se to rozhýbá, tak jsem to dodržoval a makal jsem na sobě. Protože kdybych na sobě nemakal, tak jsem dneska jezdil na vozíku. Takže kolo, posilovna a plavání na Staráku.

V další sezóně (1988/89) opět figurujete na soupisce Áčka v nejvyšší soutěži, z které opět tým spadl. V následující sezóně jste začal hrát v Německu (1989/90 – 1991/92). Jak k tomu došlo?

Hlavní sponzor východoněmeckého basketbalového klubu, Mitteldeutscher BC Weisssenfels, chtěl pozvednout úroveň jejich prvního týmu, tak poslal do Děčína nabídku, protože potřeboval kvalitní, ale ne moc drahé české hráče. Tak jsem s Pavlem Raškou šel. Byl jsem poloprofesionál, protože mimo basketbal jsem pracoval v prodejně automobilů a autoservisu právě tohoto sponzora.

V německém klubu jsem byl za hvězdu, protože jsem dával cca 30 bodů na zápas. Každý týden o mě psali místní noviny, dokonce za mnou chodili basketbaloví fanoušci do toho autoservisu a fotili se se mnou. Takže jsem byl pro majitele přínosem i mimo palubovku, prý jsem zvýšil prodej o 20 % :-).

Díky mně a Pavlovi se našemu týmu ve východoněmecké soutěži dařilo a jednu sezónu jsme skončili dokonce na 3. místě, takže jsme pak hráli evropský Koračův pohár. A to byl pro místní klub obrovský úspěch.

Po 3 letech se ale hlavní sponzor rozhodl, že do týmu potřebuje nějakého reprezentanta, takže do týmu přišel Vladimír Vyoral. A i když jsem v předsezonní přípravě dával více bodů než on, tak protože v týmu mohli hrát jen dva cizinci, tak Vyoral dostal přednost a já jsem přestoupil do třetiligové Halle.

(Úplně vlevo Pavel Raška, 10 Vladimír Vyoral.)

Po jedné sezóně v Halle jste se vrátil zpět do Děčína, který hrál nejvyšší soutěž (1993/94).

Ano, ale sezóna nám moc nepovedla, po základní části jsme byli poslední a jen díky slavné trojce s klaksonem Vládi Rašky v play-out zápase v Olomouci jsme nejvyšší soutěž pro Děčín zachránili i pro další sezónu, což bylo poprvé v historii děčínského klubu.

V týmu nás bylo ale na soupisce 15 hráčů a na zápasy jezdilo 13-14 hráčů, takže někteří do zápasu vůbec nenastoupili. Příležitost dostávali hlavně mladí hráči. Já jsem také nedostával minuty, jaké bych si představoval, a proto jsem se rozhodlo v polovině následující sezóny (1994/95) skončit. Tím moje působení v děčínském Áčku definitivně skončilo.

Hrál jste pak ještě v jiné soutěži nebo v jiném klubu?

Ano, hrál jsem v B mužstvu oblastní přebor a bojovali jsme o postup do 3. ligy. To se podařilo, následující rok nám dokonce utekl postup i do 2. ligy. Jednu sezónu jsem také hrál 2. ligu v litoměřickém Slavoji spolu se svým bývalým spoluhráčem Rudolfem Šotnarem. Poté jsem hrál 3 roky za rokycanské muže, kteří vybojovali 3. nejvyšší soutěž a hledali hráče, kteří by jim pomohli udržet se tam. To se povedlo.

Pak jsem se ještě na jednu sezónu (2006/07) vrátil na děčínskou palubovku, kdy jsem v děčínské Juniorce hrál se svým synem Lukášem.

(Otec a syn Rousovi v děčínské Juniorce.)

A když v sezóně 2017/18 vznikl v Děčíně nový tým v oblastním přeboru BK Děčín Křešice, tak jsem svým kamarádům, s kterými jsem si chodil občas zahrát, v začátcích chtěl pomoct a nakonec jsem v týmu působil jako hrající trenér 3 roky. A to byl opravdu definitivní konec moji aktivní basketbalové kariéry.

Dostáváme se tak k druhé části Vašeho basketbalového života a to k trénování mládeže. Jak jste se k tomu dostal? Předpokládám správně, že to souviselo s Vaším synem Lukášem, jak to obvykle u trenérů-rodičů bývá?

Po návratu z Německa (1993) bylo mému synovi 7 let. V té době byla v děčínském klubu mládež minimální. Spolu s pány Habadou, Hozákem a Švecem jsme obešli děčínské školy a udělali jsme nábor na basketbal. Sešlo se nám zhruba 50 dětí od 3. třídy až do 15 let, které jsme začali, včetně mého syna, v Želenicích trénovat. Tím začala moje trenérská kariéra.

Jeden rok jsme je trénovali dohromady, a pak jsme je již rozdělili do jednotlivých kategorií a zúčastňovali se soutěžních utkání. V dalším roce jsme opět oběhli školy. Dva roky jsme trénovali jenom v Želenicích, kde jsme měli k dispozici dvě tělocvičny, pak jsme začali trénovat i na Východním nádraží, později i na základce na Vrchličáku. Soutěžní zápasy jsme hráli ve staré Maroldovce.

V té době to bylo hodně náročné, protože jsem trénoval 2 až 3 týmy, takže jsem na trénincích denně trávil i 3 hodiny. Stejně tak byly náročné i víkendy kdy jsme se my trenéři museli podělit o několik týmů, které měly soutěžní zápasy.

Svého syna Lukáše, a další hráče jeho věku, jsem trénoval až do jejich 16 let, kdy pak přešli do týmu Honzy Skokana, který jako šéftrenér mládeže měl dorostenecké týmy na starost. Poté jsem se „vrátil“ jako trenér zpátky do přípravky k těm nejmenším a začal jsem trénovat skupinu kolem Filipa Kroutila (*1996) apod.

Dá se tedy říci, že Vy jste se věnoval spíše žákovské kategorii a připravoval svěřence do kategorii dorostenecké. Vím, že jste byl tak trochu i specialista na kvalifikace o postup do vyšších soutěží. O tom svědčí i text u Vašeho jména v nominaci v děčínském Sportovci roku, v kategorii trenér mládeže z roku 2011, kde se uvádí:

„Ladislav Rous: Trenér působící několik let u žákovské kategorie, nosné kategorii Sportovního střediska BK Děčín. Několik let v řadě úspěšné zvládnutí kvalifikace o celorepublikovou ligu.“

Spíš to bylo tím, že v době kvalifikace měli ostatní trenéři jiné povinnosti, a proto pověřili mě, abych hráče na tyto důležité zápasy připravil. Také jsem na své svěřence aplikoval věci, které jsem já osobně hrával, a kteří ostatní trenéři moc nepoužívali (jako např. celoplošná osobní obrana – zónový presing), které soupeři dělaly problémy, a proto byly i účinné.

V červnu 2011 jste vedl tým Ústeckého kraje, kluky ve věku 15 let, na Olympiádě mládeže v Olomouci. Jak jste se k tomu dostal?

V kraji měl děčínský tým nejlepší výsledky, proto byl náš klub pověřen vedením krajského výběru. A volba padla na mě jako trenéra týmu příslušné kategorie (U15). A asi i na mě, jako na specialistu na jednorázové akce. Základ týmu tvořili moji hráči, které jsem doplnil několika hráči z Ústí nad Labem a Chomutova.

V družstvu jsem aplikoval stejný herní styl jako pro kvalifikace a i díky tomu jsme na konec obsadili 5. místo (https://decinsky.denik.cz/basketbal/basketbalovy-vyber-vybojoval-pate-misto-na-olympia.html). Byl to obrovský úspěch, protože jsme byli jediný tým, jehož hráči nehráli nejvyšší žákovskou soutěž extraligu.

(Tým Ústeckého kraje na olympiádě mládeže. Zleva: trenér Rous, 4 Plaček, 15 Doubrava, 13 Kroutil, ? Hanzlík, 6 Haluza, 5 Bílý, 17 Rozsypal, 10 Bejček, asistent Soukup, 8 Sauer, 11 Hammerle, leží Dolanský, 14 Jezbera.)

Proto jste byl v témže roce nominován v anketě města Děčín Sportovec roku v kategorii trenér mládeže, jak je uvedeno i výše.

Ano, ale jako již po několikáté to nevyšlo :-). V té době bylo v Děčíně několik úspěšných sportů a tedy v anketě byla velká konkurence. V tom roce ji opět vyhrál známý trenér volejbalu :-).

Po 20 letech trénování jste u mládeže skončil, proč?

Já jsem to přestal dělat kvůli sobě. Připadal jsem si, že svým svěřencům již nic nedávám, že jsem takový ten stereotypní dědek, neměl jsem již motivaci na tréninky vymýšlet cvičení, která by hráče bavila. Hráči preferovali spíše hru jako např. 3 na 3, prolínačky apod. než klasické stereotypní drily jako je dribling, přehazovačky, změny směru, otočky atd. Chyběla mi tedy motivace, byl jsem vyhořelej, a proto jsem skončil.

Přesto Vás pak ještě pár let web ČBF uvádí u některých oblastních a krajských děčínských týmů počínaje U12 až po U17.

Ano, pak jsem ještě pár let občas vypomáhal jako asistent v případě potřeby a sdílel s mladšími trenéry svoje trenérské zkušenosti.

(U týmu U12, sezóna 2013/14.)

Vaši svěřenci o Vás mluví jako o přísném, ale spravedlivém trenérovi, který je mnohé naučil a tým dovedl vždy vyburcovat k co nejlepším výkonům. Moc jste toho také nenamluvil, ale o to více to co jste řekl, platilo. Měl jste u hráčů respekt nejen kvůli Vaší postavě a hlasu, ale zejména kvůli své hráčské kariéře.

Když to říkají, tak to tak asi bude :-).

S Vaším jménem je hodně spojováno letní soustředění mládeže ve Varnsdorfu a speciálně rohlíky s máslem a marmeládou k snídani. Jak to obojí vzniklo?

Každý rok v srpnu týden až čtrnáct dní před začátkem sezóny bylo vždy soustředění, v začátcích v Děčíně. Ta měla ale tu nevýhodu, že po dvou dnech již někteří rodiče ze soustředění jejich zhýčkané děti omlouvali, protože prý byly unavené. Takže jsme se rozhodli jezdit na soustředění mimo Děčín, kde již děti neměly jinou možnost, než zůstat celý týden. A pokud přesto děti nechtěly trénovat, tak pak večer nemohly hrát oblíbený zápas, na který se všichni těšily. A to si děti vždy rozmyslely, to by byl pro ně velký trest.

V začátku, asi dva roky, to byly Mladé Buky v Krkonoších, později Třemošnice a nakonec se jezdilo do Varnsdorfu, který nám poskytoval skvělé podmínky: ubytovna a tělocvičny místního Slovanu, venkovní hřiště, bazén, stravování v nedaleké restauraci, resp. později ve školní jídelně, to vše za přijatelné peníze.

Rohlíky s marmeládou vznikly až ve Varnsdorfu. A zdůrazňuji s borůvkovou! Když jsme ve Varnsdorfu totiž začínali, tak děti dostávaly ke snídani standardní jídlo, jako např. míchaná vajíčka, salámy a sýry. Ale oni si vždy spíše vybrali sladkou věc - marmeládu. V nabídce pak děti měly dva druhy, jahodovou a borůvkovou. A protože borůvková se vždy snědla všechna a naopak jahodová zůstala, tak jsme pak, aby se neplýtvalo jídlem, kupovali jenom marmeládu borůvkovou a to ve větším balení aby se ušetřilo.

A aby děti večer po neměly hlad a nejedly nějaké „blbosti“, tak jsme jim my trenéři každý večer mazali k druhé večeři také rohlíky s borůvkovou marmeládou. Za jeden den se jsme tak spotřebovali až 300 rohlíků, na začátku soustředění méně, ale tak jak dětem postupně docházely zásoby z domova od maminek, tak měly rohlíky s marmeládou čím dál raději :-).

Co děláte v současné době, věnujete se ještě nějakému sportu? Stále jezdíte na kole?

V současnosti době jsem samozřejmě v důchodu a odpočívám, pouze občas někomu vypomohu s instalatérskými pracemi apod. Vzhledem ke svým zdravotním problémům se zády, koleny apod. musím stále rehabilitovat, tzn. chodím pravidelně do posilovny a cvičím. Na kole jezdím stále, je to nejlepší dopravní prostředek po Děčíně :-).

Sleduje stále basketbal? Jak hodnotíte současnou děčínskou mládež?

Ano, chodím na většinu utkání Á-týmu, mám permici. Děčínskou mládež bohužel již skoro vůbec nesleduji.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji hodně zdraví do dalších let!